„Neudělal to?“

„Ne.“

„Nevíš proč?“

„Tuším. Musel by startovat naslepo. Já jsem viděl, že ten mrak sahá, no, půl míle nad povrch, ale on to neviděl. Bál se asi srážky s nějakým převisem, nějakou skálou. Třeba přistál na dně nějaké hluboké průrvy. No, tak jsme se vznášeli jeden den, druhý — kyslíku a zásob měl na šest dní. Železná zásoba. Pochopitelně nikdo nebyl s to něco dělat. Chodili jsme a vymýšleli, jak Thomase z té kaše vytáhnout. Emitory, různé délky vln. Vrhali jsme tam dokonce pochodně. Ale ani nevzplály, ten mrak byl černý jako hrob. Třetí den a třetí noc. Měření ukazovalo, že prach sedá, ale nebyl jsem si jist, zda opadne docela za těch sedmdesát hodin, které Thomasovi zbývaly. Bez zásob tam mohl vydržet i déle, ale ne bez vzduchu. Tu jsem dostal nápad. Uvažoval jsem takto: Thomasova raketa je z velké části z oceli. Nejsou-li na planetoidě rudy, snad se mi ho podaří objevit pomocí ferrodetektoru. To je přístroj na objevování železných předmětů, víš? Měli jsme velmi citlivý. Reagoval na hřebík ve vzdálenosti tří čtvrtin kilometru. Raketu by objevil na mnoho mil. Museli jsme s Olafem na přístroji ledaco zkontrolovat. Pak jsem řekl Gimmovi co a jak a — letěl jsem.“

„Sám?“

„Ano.“

„Proč sám?“

„Protože bez Thomase už jsme zbyli pouze dva a Prométheus musel mít pilota.“

„A oni s tím souhlasili?“

Usmál jsem se ve tmě.

„Byl jsem první pilot. Gimma mi nemohl rozkazovat, jen navrhovat, a já jsem zvážil možnosti a řekl jsem ano, nebo ne. To znamená, řekl jsem pochopitelně ano. Ale v havarijní situaci jsem rozhodoval já sám.“

„A Olaf?“

„No, znáš již trochu Olafa. Dovedeš si představit, že jsem neodletěl — hned. Ale koneckonců Thomase jsem vyslal já. Nemohl to popřít. Hlavně, že jsem letěl. Pochopitelně bez rakety.“

„Bez rakety?“

„Ano. Ve skafandru s raketovou pistolí. To chvilku trvalo, ale ne tak moc dlouho, jak by se zdálo. Jedinou potíž jsem měl s ferrodetektorem. Byl velký jako bedna, a strašně nešikovný k tomu. Nevážil tam samozřejmě nic, ale když jsem se ponořil do mračna, musel jsem dávat pozor, abych na něco nenarazil. Mračno, když jsem se přiblížil, přestal jsem vidět, jen hvězdy se ztrácely jedna za druhou, napřed jednotlivě, od okraje, pak již bylo půl nebe černého. Pak jsem se ohlédl, Prométheus z dálky celý svítil, měl takové zařízení, pro zluminizování pancíře. Vypadal jako dlouhá bílá tužka s hříbkem na konci. To byl fotonový reflektor. Najednou všechno zmizelo. Přechod byl ostrý. Snad vteřina černé mlhy, pak již nic. Rádio jsem měl vypnuté, místo něho zpíval ve sluchátku ferrodetektor. K okraji oblaku jsem letěl sotva pár minut, ale na povrch jsem klesal přes dvě hodiny — musel jsem dávat pozor. Elektrická svítilna, jak jsem ostatně očekával, nebyla k ničemu. Začal jsem hledat. Víš, jak vypadají velké krápníky v jeskyních?…“

„Vím.“

„Tak nějak to vypadalo — jenže ještě podivněji. Mluvím o tom, co jsem uviděl později, až mrak klesl, protože při tom hledání jsem neviděl nic, jako kdyby mi někdo zalil smolou zorník skafandru. Bednu jsem měl na popruzích. Musel jsem pohybovat anténkou, naslouchat a jít s napřaženýma rukama — nikdy v životě jsem nespadl tolikrát jako tam. Díky nepatrné gravitaci to nebylo nebezpečné; přirozeně, kdyby bylo aspoň trošíčku vidět, stačil by člověk desetkrát chytit rovnováhu. Ale tak — těžko o tom vyprávět někomu, kdo to nezná. Ta planetka se skládala z nakupených jehlic, vratkých balvanů. Došlápl jsem a začal se někam řítit, samozřejmě s tou opilou pomalostí; odrazit jsem se nemohl, protože bych zase čtvrt hodiny poletoval vzhůru. Musel jsem prostě vyčkávat. Pokoušel jsem se jedině jít dál, pak se pode mnou dávala do pohybu suťová pole, ty trosky, sloupy, úlomky kamene, všecko se taktak drželo pohromadě, protože to vázala pranepatrná síla — což neznamená — že by při pádu nemohl velký kámen zabít člověka — protože pak působí hmota, ne váha. Štěstí, že je vždycky čas uskočit, přirozeně, je-li tu lavinu, ten sesuv vidět… nebo slyšet. Ale tam vzduch nebyl, a tak jsem se orientoval jedině podle záchvěvů skály pod podrážkami, kdy jsem zase vyšinul z rovnováhy celý skalní palác a mohl jsem jen čekat, zdali se z té smoly nevynoří balvan, který by mě mohl rozdrtit… Jedním slovem, potuloval jsem se tam celé hodiny a už dávno jsem přestal pokládat svůj nápad s ferrodetektorem za geniální… Také z toho důvodu jsem musel dávat pozor na každý krok, protože jsem se z neopatrnosti už několikrát octl ve vzduchu — to znamená, vznášel jsem se jako v bláznivém snu. Konečně jsem zachytil signál. Asi osmkrát jsem ho ztratil, nevzpomínám si přesně, stačí, že když jsem našel raketu, byla na Prométheu již noc.

Stála šikmo, napůl pohřbená v tom ďábelském prachu. To je ta nejsypčí, nejjemnější věc na světě, víš? Látka téměř nehmotná. Nejmenší prášek klade na Zemi ruce daleko větší odpor. Zrníčka jsou tak neuvěřitelně malá… Nahlédl jsem do rakety, nebyl tam. Říkal jsem, že stála šikmo, ale docela jistý jsem si tím nebyl. Člověk tam nemohl určit kolmici bez speciálních přístrojů. Bez nich by to trvalo hodiny, a obyčejná olovnice, protože by skoro nic nevážila, poletovala by jako moucha na konci provázku, místo aby jej pořádně natáhla… Nedivil jsem se, že se nepokoušel o start. Vstoupil jsem do rakety. Hned jsem uviděl, že se snažil najít přesnou kolmici pomocí toho, co měl po ruce, ale že se mu to nepovedlo. Zásob zbylo hodně, kyslík téměř žádný. Musel přepumpovat všechno, co měl do lahví skafandru, a odešel.“

„Proč?“

„Ano. Já se také ptal proč, byl tam čtyři dny. V takové raketě je pouze křeslo, obrazovka, páky a za zády vstupní otvor. Chvíli jsem tam seděl. Již mi bylo jasné, že ho nenajdu. Na okamžik mě napadlo, že třeba odešel zrovna v tom okamžiku, kdy já jsem přistál, že užil plynové pistole, aby se vrátil na Prométhea a už tam sedí, zatímco já tady šplhám po těch opilých troskách… Vyskočil jsem z rakety tak energicky, že mě to vyneslo vzhůru a letěl jsem.

Žádný pocit směru, nic. Víš, jaké je to, když zahlédneš v naprosté tmě jiskřičku? Jaké fantazie z ní oči spřádají? Jaké paprsky, vidiny z ní vyvozují… nuže, se smyslem pro rovnováhu je to tak nějak podobně. Tam, kde vůbec není tíže, to ještě ujde, jakmile si člověk zvykne, ale kde se vyskytuje neobyčejně slabá přitažlivost, jako na té skořápce… reaguje smysl pro rovnováhu při podráždění způsobem chybným, abych neřekl pochybným. Hned se ti zdá, že letíš vzhůru jako svíce, hned že padáš do propasti, a tak dokola. A ještě jsou další zmatky: kroužení a vzájemné přemísťování rukou, nohou, trupu, jako by si to všechno vyměnilo polohy, jako by hlava nevyrůstala mezi rameny…

Tak jsem si tam poletoval, až jsem narazil na jakousi stěnu, odrazil jsem se, další let… zachytil jsem se o něco, obrátilo mě to, ale stačil jsem se přidržet jakéhosi trčícího tělesa… někdo tam ležel. Thomas.“ Mlčela, do tmy šuměl Pacifik.

„Ne. Ne to, co si myslíš. Žil. Hned se posadil. Zapojil jsem rádio. Na tak krátkou vzdálenost jsme se mohli znamenitě domlouvat. ‚To jsi ty?‘ zeptal se.

‚Ano, to jsem já,‘ řekl jsem. Scéna jako ze špatné veselohry, tak nemožná, ale bylo to tak. Oba jsme vstali. ‚Jak se ti daří?‘ zeptal jsem se. ‚Ohromně. A tobě?‘ To mě trochu překvapilo, ale řekl jsem: ‚Děkuji ti, moc dobře. Rodina je taky zdravá.‘ Bylo to pitomé, ale myslil jsem si, že on to tak dělá schválně, aby ukázal, jak se drží, chápeš?“

„Chápu.“

„Protože stál docela blízko, viděl jsem ho trochu ve světle náramenní lampičky, jako takovou hustší tmu. Nahmatal jsem skafandr. Byl celý.

‚Máš kyslík?‘ zeptal jsem se. To bylo nejdůležitější. ‚Eh, to je hloupost,‘ řekl. Přemýšlel jsem, co dělat. Odstartovat s jeho raketou? Raději ne. To bylo příliš riskantní. Popravdě řečeno, ani jsem se moc nezaradoval. Bál jsem se — nebo vlastně jsem si nebyl jist — to se dá těžko vysvětlit. Situace byla nereálná. Tušil jsem, že je v ní něco záhadného, přestože jsem nevěděl, oč jde, a ani jsem si to plně neuvědomoval. Jen to, že jsem se z toho zázračného shledání nijak nezaradoval. Vymýšlel jsem, jak zachránit raketu. Nakonec jsem si řekl, že to není to hlavní. Napřed jsem se musel dovědět, jak je na tom on. Zatím jsme tak stáli v té černé noci bez hvězd.