XI.
V pusté jsme nebeské končině,Slunce i se planetami,jinde je světů jen naseto,my jsme tak světově sami!My když i nožičky vyšvihnemdo šipkých světelných skoků,letíme k nejbližší sousedcepřece jen trojici roků.„Paničko Alfo Kentauři,poptávce dovolte ňáké,matička Slunce se dává ptát,máte-li dětičky také.Nás je vám, stydno až vyslovit!je nás tam doma jak smetí,matička zvláštní má ‚hvězdáře‘,kteří jí sčítají děti.Některé z nás, ty už umřely,některé ještě se rodí,některým mladicky do skoku,jiné jak o berlách chodí.Uran a Neptun – tak pro příklad —dávno jak rampouch jsou tuhy,vedle nich v posledním taženíSaturn i se svými kruhy.Jupiter také už zvadlý kmet,pleť jeho žlutě tak září,ledové ruce, líný chod,široké vrásky ve tváři.Promrzely je to kolohnát!ač že vám sotva se plazí,my když se nejpěkněj točíme,on nám to, habán ten, kazí.Mars – no ten ještě by prošel přec,jen kdyby nebyl tak rudý —to je to: hbitým že pijákemvoják as po světě všudy.Země – ach Země! Toť ženuška!při práce věčně jen hravá,plna je květů a písničekmladá jak lípečka zdravá.Ještě pak: holčička Venuše,kypící, bující poupě,a skoro matce až na klíněMerkur, to nemluvně hloupé.Je Vám to pečlivá matička,kol sebe drží nás mladší,ale i postárlé propouští,jen až kam zraky jí stačí.A jsou i planety takové,které už před časy zvadly,jejichžto trouchnivé mrtvolyv komety již se rozpadly.Odlétly, ve hvězdách zmizely,už se i rozprchlé zdály,matička na ně jen vzpomínáv světové myšlének dáli.Někdy se po nich však roztouží,náhle je stáhne až k sobě,ohnivé slzičky žíhajípo nebi v němé té době.“
XII.
Všechny ty vířivé planety,s měsíci přílepky,vylétly do světa širéhoze Slunce z kolébky.Všechny ty vířivé planetyza svoji za dobuslétnou zas ze světa širéhodo Slunce do hrobu.
XIII.
Také to Slunce ohnivépomalu pousíná,přijde i jeho hodinka,zhasne a mrtvě zsiná.A jen když za čas planetana prsa zpět mu skane,zase pak dávným plamem svýmna chvíli ještě vzplane.Ach což ta láska mateřskápřes časy, přes hrob hoří,neumrazíš jí na horách,neuhasíš jí v moři!Matičce dáš-li do hrobuna prsa dítě její,ještě se vpadlé, ztlelé rtyradostí pozachvějí.
XIV.
Zem byla dítětem; myslela,ona že vesmíru pyšný středa kvůli ní Slunce i oblohaa celý širý Svět.Přišlo jí také už poznání,divně se chvěje jí srdce dnesa je jí jak panence rozkvetlé,když vešla v první ples.Po sále hvězdy se chechtají:„Velký svět není jí ještě znám,však – hezounká, milounká panenko —tys zato známa nám!Na tebe my jsme už hleděly,když bylas v poupěti drobný květ,když rostla jsi do krásy – samý sena sobě celý svět!“Měsíček čekal hned u vchodu:„Panenko, žádám vás – ať tak dím —za taneček první a poslednía za ty mezi tím!“
XV.
Měsíček, pěkný mládenec,s jemně zářící lící,oblétá Zemi panenkujak holub holubici.Když ji hled jeho políbí,zvlní se ňadra její,oheň se vnitřní rozkypía rty se žárem chvějí.Přece se věčně upejpá,ret její vždy zas chladne,stoudně si vede vpovzdálía Měsíc schne a vadne.Znej Ty panenky jako já,budeš si vést jinače:ve dne se každá upejpá —a v noci blahem pláče.Panenka Zem po celou nochledí k Tvé sličné tváři —k ránu je plno rosných slzjak dívčím po polštáři.
XVI.
Báječně krásný to přec byl sen,vše že se Zemi koří,tisíce světů že kolem níse točí a láskou hoří.Krásný to sen, a přec jen sen,ze světů zbyl nám jeden jen —jen Měsíček náš věrný.Měsíček ze všech sám a sámokolo nás se točí,sprovází Zemi životema nespouští ji z očí.Děvčátko, lidské poupátko,Měsíčku sobě všimni:snad se Ti tisíc kořit zdá —jen jeden je upřímný.
XVII.
Měsíček že je mrtvý muž?A jeho pilné zaměstnánípři svaté lidstva osvětě?Pak není širém ve světěnad takové skonání!Chtěl bych, až jednou dokonám– odpusťte hvězdné touze – ,jak Měsíc svítit lidstvu dál —tak dlouze – ach tak dlouze!
XVIII.
Měsíc mrtev. Při něm ve prodleníden se s nocí střídá jak dvě mnichů,jak dvě mnichů, ne víc ku obsluze,jen co mrtvých stráže na modlení.Střídají se v svatém, hlubném tichu,beze smavých červánkových hříček:den tam neodvírá růžově svých víček,náhle plane v plamenné své hrůze.Jeho krok je němý, bez pospěchu,nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,nekráčí po bouřích s třesknou hudbou hromů —mrtvol nemá dechu ani slechu.Slunce žhavé v černém visí nebi,dolů z něho střely ohně srší,proudy ohně dolů z něho prší,ohně okeán se dolů lije —mrtvá půda příšerně se šklebí,s žízní děsnou, zimničně horoucížhavé proudy ohně lokem pije.Kdyby bylo oko tam živoucí,jediné je sžehne slunce políbení,ale není tam to oko – není!A ta noc – to hrob v svém rozšklebení!Bez rosy noc, jež by vandrovníkuperel do kadeří navěsila,beze snů noc, jež by milovníkumilých kouzel srdcem rozesila.Hvězd tam plno, plno v černém nebi,kdož by sčítal vše je světlonoše!ale všechny planou bez rozkoše,bez hravosti, chvějné bez sladkosti,svítí jako drobné bílé lebi,jak když z černé země bílé svítí kosti.Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!Jedním dechem plamy v ledy tvrdí —zima, zima, mráz až v báj rostoucí —by tam bylo srdéčko kés vroucí,v jednom trhlo by se okamžení,ale není tam to srdce – není!Měsíc mrtev. Siná jeho stáletvář sem na nás hledí v stejném příznaku,jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,světla slavně kolem něho víří —Měsíčku, by bylo citného Ti zoru,dnem i nocí zřel bys na obzoruvdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.
XIX.
Oblaky Země jsou synové tkliví,matičku Zemi si krví svou živí,slzami smývají starobně vrásky,mladí jí líce a svěží jí vlásky,ve světů závratně vířivém honuod věků přes věky do časů skonunesou si matku jak v bavlnce měkce.Oblaky, oblaky, labutí křídla,šedivé hádanky, mlhová vřídla,jiter a večerů zlacené znaky,růžové kolébky, rakevní mraky,nesete praotců poslední vzdechy,nesete potomkům první jich dechy —zdravím vás, zašlosti, přišlosti lidská!